Je to člověk, o kterém se mluví. Ať už zapnete televizi, rozhlas nebo internet, pak spíš dříve nežli později narazíte na nějaké jeho vyjádření. Předseda odborového svazu KOVO Roman Ďurčo v něm hájí zájmy zaměstnanců českého průmyslu. Tvrdě a přímo, jak je na Ostravsku, odkud pochází, zvykem. A jak to politici v pražských kancelářích nemají rádi. „Kdyby zažili alespoň jednu směnu u žhavých pánví, kde se taví ocel, mluvili by jinak,“ říká muž, který u nich pracoval více než 15 let.
Před třemi roky jste běhal v montérkách po huti a nyní chodíte vyjednávat na Úřad vlády. Jak k tomu došlo?
Jen abych to upřesnil, tehdy už jsem montérky měl jen ve chvíli, kdy jsem šel za kolegy do provozu, pracovně už jsem chodil „v civilu“. Profesně jsem začínal v Liberty, tehdy to byla ještě Nová Huť, po vojně jsem se tam ale nevrátil a nastoupil do společnosti Vítkovice Steel. To bylo na konci roku 1994. Vlastně mě tam přivedl můj táta, který v tomto provozu pracoval celý život…
Takže vy jste to měli v rodině.
Ano, jsem třetí generace ocelářů.
Co přesně jste v huti dělal?
Začal jsem jako odlévač. Když jsem nastoupil, ještě se odlévalo zastaralým, poměrně namáhavým způsobem do takzvaných kokil. Postupně jsem se dostal ke kontinuálnímu lití, to už bylo plně automatizované odlévání oceli, pořád samozřejmě při vysokých teplotách. Postupně jsem se přes dispečink, který řídil celý provoz, dostal na pozici vedoucího na ranní směně.
Kdy došlo na odbory?
Asi šest let poté, co jsem do Vítkovice Steel nastoupil. To už jsem firmu dobře znal a chtěl také přiložit ruku k dílu, podpořit to, aby se požadavky kolegů co nejvíc promítaly do každoroční kolektivní smlouvy. Sociální dialog tam byl nastavený poměrně dobře, nicméně i tak se mi zdálo, že fluktuace zaměstnanců je velká. Cítil jsem, že je potřeba domluvit daleko větší jistoty, vyšší mzdy a zajištění bezpečnosti v tom náročném prostředí. Předsedou základní organizace jsem se stal v roce 2015.
Už o sedm let později, v roce 2022, jste byl zvolen do vedení celého odborového svazu KOVO, zastupujícího zaměstnance ve většině průmyslových odvětví. Jde o největší, a tedy i nejvlivnější odborový svaz v České republice. Jak se vám podařilo získat takovou důvěru?
Nejdřív jsem se pochopitelně musel osvědčit v různých pozicích na různých úrovních ve svazu. Roli hrálo i to, že náš Moravskoslezský kraj je v rámci členské základny velmi silný. A hlavně, přišel jsem z provozu, znám problematiku v ocelářství, díky činnosti v odborech jsem ji poznal i na evropské úrovni. Pochopit jsem musel i fungování ostatních sektorů, jako je autoprůmysl, slévárenství, letecký průmysl, učňovské školství… Ten komplexní pohled na problematiku napříč sektory byl zřejmě moje plus.
Dal vám někdy někdo najevo, že jste „jen ten chlap, co byl nedávno montérkách“?
Samozřejmě, že jsem se s tím setkal, a pokud jsem takový přístup vycítil, vždycky jsem se ohradil. Já jsem se nikdy nad nikoho nepovyšoval, ani neponižoval, tak to ani nikomu nedovolím vůči mně. Ty „montérky“ ale naopak považuji za svou výhodu. Zkušenosti z fabrik mi umožňují hájit zájmy zaměstnanců.
Jak se vám jedná s politiky? Dá se jim věřit?
I když jsem neměl velká očekávání, jsem velmi zklamaný. Na takové jednání jsem zvyklý nebyl. Při vyjednávání například kolektivních smluv jsem měl vždy štěstí na manažery, kteří dodrželi své slovo. Tohle se v politice zřejmě moc nenosí. Například sliby, které jsme původně dostali při vyjednávání důchodové reformy, nebyly dodrženy. Budu mít hodně co dělat, abych této vládě ještě v něčem věřil.
Před časem jste na tiskovce Průmyslové aliance odborových svazů zmínil také podraz od předsedy Svazu průmyslu a dopravy.
Bohužel, i s tím jsme se setkali. Když se projednávala v parlamentu důchodová reforma, objevil se nečekaný pozměňovací návrh z dílny předsedů klubů TOP 09 Jana Jakoba a ODS Marka Bendy, který naboural dojednaný kompromis o tom, kolik bude moci odejít do předčasného důchodu zaměstnanců v náročných profesích. Prezident Svazu průmyslu a dopravy Jan Rafaj obesílal předsedy poslaneckých klubů, aby změnu podpořili. Zjišťovali jsme, jakou podporu má ve svém svazu, ale nikoho jsme nenašli. Dosud nevím, zda měl podporu či se za svaz jen schovával. Důvěryhodnost jako sociálního partnera je ale teď hodně narušená.
Váš život je spjatý s Ostravskem, kvůli pozici šéfa OS KOVO pobýváte ale většinou v Praze. Obecně se říká, že Pražáci žijí jiný život a mají méně empatie ke zbytku republiky. Vnímáte to tak?
V prostředí odborů je ta empatie vůči ostatním přirozeně velká. Jinak se s tím ale občas setkávám. Například když začaly velké problémy v Liberty Ostrava. Ono je strašně těžké změnit na Ostravsku profesi, opustit po 20 letech huť a prostě jít jinam. Obzvlášť v letech před důchodem. A tady jsem cítil, že ta empatie z Prahy je opravdu velmi nízká. Na sociálních sítích jsem čítával, že Ostravsko konečně už nebude smrdět. Myslím si, že by spousta lidí z Prahy měla jet na Ostravsko na návštěvu. Musíme si ale říct, že to funguje i opačně. Někdy i na Ostravsku slyšíte, jak se vyjadřují lidé vůči třeba Praze, kde se jim údajně žije blaze, a Ostrava je až na posledním místě. To je tam také zakořeněno. Já přitom vím, že to není.
Říkáte, že by Pražáci měli víc poznat Ostravsko, než ho budou hodnotit. Nedávno jste také vyzval zmíněné autory pozměňovacího návrhu v důchodové reformě, poslance Jakoba a Bendu, aby si přijeli vyzkoušet práci v huti. Pan Jakob dokonce od místopředsedy OS KOVO v televizi dostal montérky a přilbu. Myslíte, že přijedou?
Jak jsem oba pány měl možnost poznat, myslím, že se to neskuteční. Je to škoda, mohli by alespoň krátce poznat život někoho, kdo těžce pracuje. Asi by začali mluvit jinak. Když je venku 30 stupňů, a takových dnů loni bylo hodně, u těch žhavých pánví, kde se odlévá ocel, je 50 stupňů… Rychle by poznali, že to prostředí je velmi, velmi náročné. Už jen úbytek váhy za jedinou směnu by jim dal jiný pohled na věc. Myslím, že by je takový pozměňovací návrh už nenapadl.
Minulý rok začal úsporami v souvislosti s konsolidačním balíčkem, skončil schválením důchodové reformy. Pro zaměstnance i odbory se zdá být neveselý. Vidíte to tak?
Bohužel nejen loňský rok, ale celé poslední tři roky. Od energetické krize přes obrovskou inflaci a nárůst cen až po nelehkou situaci ve firmách. Nemluvím jen o ocelářství, ale i automobilovém průmyslu a dalších sektorech, které odnáší to, co na ně nachystali politici. Myslím si, by se měli „chytit za nos“ a kompletně upravit daňový systém takovým způsobem, aby odrážel realitu státního rozpočtu. Byli to politici, kteří rozhodovali o tom, kam půjdou peníze a daně nás všech, kdo způsobil deficitní financování. Nás neposlouchají, sociální dialog nefunguje, ani v rámci tripartity naše návrhy nebyly vyslyšeny. Veškeré zákony, ať konsolidační balíček nebo důchodová reforma, byly protlačeny opravdu silou. Myslím, že na tak důležitých normách je třeba daleko větší shoda nejen napříč politickým spektrem, ale i ve společnosti jako takové. Jinak se zvyšuje sociální napětí. Není se čemu divit, že důvěryhodnost vlády je na tak mizivém procentu.
Asi moc nesouzníte s výrokem premiéra Fialy, že jeho vláda patří mezi historicky nejlepší?
S tím výrokem jednoznačně nesouhlasím. Obzvlášť se slibem, že se mzdy dostanou na úroveň Německa, pokud bude jeho vláda pokračovat. Z toho je mi smutno.
Vždyť oni se bránili nárůstu platů nejenom pro státní zaměstnance, oni dokonce tvrdili, že když odbory budou tlačit na nárůst mezd, budou roztáčet inflační spirálu. Pořád nám to bylo předhazováno, a najednou premiér říká, že můžeme mít padesátiprocentní nárůst mezd během čtyř let? To je čistý populismus kvůli příštím volbám. Přitom premiér sám rád označuje jiné politiky a odbory za populisty.
Foto: Jan Exner
Tento rozhovor a spoustu dalšího zajímavého čtení najdete v legendárním časopisu Mladý svět.
Autor: Karel Černý
